Jak se zrodil New Holland - 3. část

04. 10. 2021 , Ing. Alžběta Filová

Další ze série článků - dnes to bude cesta k samojízdným sklízecím mlátičkám New Holland. Byla ale dlouhá, proto ji i my rozdělíme do více článků.
V tomto článku najdete i ukázku z dobového prospektu Claeys.

Cesta k samojízdným sklízecím mlátičkám

Než začneme s popisem jednotlivých modelů samojízdných sklízecích mlátiček, zastavíme se u jejich předchůdců. Symbolické označení Model 1 měla první stacionární mlátička s hřebovým mláticím systémem. Průměr bubnu činil 36 cm, jeho šířka dosahovala 57 cm a mláticí hřeby byly uspořádány v pěti řadách. Později byly vyráběny též Modely 2 a 3, které se lišily větším průměrem bubnu (67 a 77 cm) a taky větším počtem řad hřebů (6 a 7).
 

 V roce 1932 zkonstruoval Louis Claeys svoji první mlátičku označenou jako Model 42
 

Vývojová práce leona Claeyse přinesla další trojici modelů, jejichž základní vlastností byl široký mláticí buben, který měřil 180, 190 nebo 220 cm. Průměr zůstal stejný (36 cm) a po obvodu bubnu bylo umístěno šest mláticích lišt. Kromě vyšší výkonnosti měly tyto mlátičky výhodu v tom, že potřeba výkonu pro jejich činnost byla stejná jako u předchozích modelů. Pro pohon tedy stačili stejní koně, či později stejné spalovací motory.

V roce 1932, čtyři roky po ukončení studií na Vysoké škole technické v Charleroi, zkonstruoval Louis Claeys svoji první mlátičku. Měla označení Model 42 a na svoji dobu pokrokovou konstrukci s čisticím ústrojím, v němž nechyběl ventilátor. Model 42 byl úspěšný a ukázal cestu k dalšímu vývoji.
 

Spalovací motory

První mlátičky byly poháněné zvířecí silou, většinou s využitím žentouru, který do pohybu uváděli koně či jiná hospodářská zvířata. Na počátku minulého století však začínala éra spalovacích motorů a ty se postupně začaly pro pohon mlátiček používat.

Již v roce 1910 započal Leon Claeys s výrobou spalovacích motorů. Byly určeny především pro pohon mlátiček, ale i čističek a mlýnů na obilí. Bývaly instalovány povětšinou na stejném místě, kde předtím chodili koně pohánějící žentour, spalovaly benzín a jejich výkon se pohyboval v rozpětí od 5 do 14 koní.

Později začal Leon Claeys vyrábět též dieselové motory. Byl přítelem Roberta Diesela, od něhož získal důležité informace. A stejně jako Dieselovy, i Claeysovy vznětové motory byly zpočátku velké a těžké, a tak byly vhodné zejména pro stacionární mlátičky nebo pro pohon generátorů určených pro výrobu elektrického proudu. Produkce dieselových motorů byla po mnoho let významnou náplní výoby firmy Claeys a stovky motorů byly exportovány do zahraničí.

V roce 1947 vyráběla firma Claeys dokonce traktory. Jednalo se o dva modely s výkonem 25 a 50 k. Výroba těchto traktorů dosáhla jen 75 kusů, neboť záhy skončila. Nebyly totiž primárně určeny jako univerzální stroje pro zemědělské práce, ale hlavně jako tažné prostředky pro tažené sklízecí mlátičky, které však byly záhy nahrazeny mlátičkami samojízdnými.
 

Úspěšné stacionární modely

Ještě předtím, než z bran továrny v Zedelgemu vyjela první samojízdná sklízecí mlátička, dosáhly svého vrcholu mlátičky stacionární. Bylo to zejména v letech po skončení druhé světové války a firma Claeys v té době vyráběla velmi úspěšné modely. Nesly označení X.M.H., X.M.K a X.M.D. V tehdejší době se jednalo o pokrokové stroje, které již používaly většinu prvků, jež na sklízecích mlátičkách najdeme dodnes. Nechybělo jednoklávesoé vytřásadloa mláticí koš obepínal buben v úhlu 180 °C. To znamenalo velkou účinnost mláticího ústrojí, která se pohybovala okolo 90 %. Mlátičky měly průchodnost 1,8 až 3,5 t mlácené plodiny za hodinu, a jak bylo v té době obvyklé, pohon zabezpečoval plochý řemen od traktoru či později elektromotoru.
 

Tažené sklízecí mlátičky

Přestože výkonné stacionární mlátičky pracovaly velmi dobře, poválečná léta s sebou přinesla dovozy sklízecích mlátiček z Ameriky, kde se již vyskytovaly stroje tažené, a dokonce i samojízdné. Byl to logický důsledek skutečnosti, že použití stacionárních mlátiček s sebou stále ještě přinášelo velké množství ruční práce potřebné při sklizni. A v Americe, kde byly osévány velké plochy, avšak s nižšími výnosy, byla potřeba mechanizované sklizně mnohem naléhavější.

 

 
Stacionární mlátičky Claeys X.M.H., X.M.K. a X.M.D. již používaly většinu prvků, které na sklízecích mlátičkách najdeme dodnes. Nechybělo jednoklávesové vytřásadlo a mláticí koš obepínal buben v úhlu 180°
 


V roce 1949 firma PVBA Werkhuizen Leon Claeys představila první sklízecí mlátičky v taženém provedení. Jednalo se o dva modely s označením MK a MD, které se odlišovaly zejména šířkou mláticího bubnu a též záběrem žací lišty.

Přestože tažené sklízecí mlátičky v nabbídce firmy Claeys dlouho nevydrřely, byly důležžitým mezičlánkem při přechodu na stroje samojízdné. Tažené sklízecí mlátičky měly shodný mláticí systém jako ty stacionární, byly pouze doplněny pojezdovými koly a žacím ústrojím. Při sklizni vyvstával základní problém spočívající v rozdílných podmínkách výmlatu, v nichž musí sklízecí mlátička pracovat. Problémy byly zejména, pokud bylo vlhko. Dalším problémem byly  otáčky na souvratích.
 

Francouzský importér techniky Claeys předpokládal velký úspěch prodejů, pokud by se podařilo zdokonalit tažené sklízecí mlátičky tak, aby mohly být nasazeny i při sklizni rýže. V říjnu roku 1951 proběhlo testování na jihu Francie. A skončilo katastrofálně. Tým konstruktérů, který vedl Frans Decoene, z testování odjížděl s prvními návrhy na samojídznou sklízecí mlátičku. A za čtyři měsíce poté to přišlo. 
    

Samojízdná sklízecí mlátička

První březen roku 1952 je dodnes v historii firmy New Holland základním mezníkem. Na výstavě zemědělské techniky v Paříži yla přestavena první samojízdná sklízecí mlátička Claeys. Nesla označení MZ a na jejím vývoji se pracovalo předchozí čtyři měsíce ve dne v noci. Zdařilo se a zájem zákazníků předčil očekávání. Od té doby jsou sklízecí mlátičky základem sortimentu sklizňové techniky firmy New Holland.

Ale málem k tomuto úspěchu nedošlo. V roce 1950 totiž byly významnou součástí vyráběné techniky již zmíněné dieselové motory. Důležitým trhem byla Indie, kam se dodávalo patnáct motorů každý den. Po druhé světové válce však započala rychlá obnova japonského hospodářstrví a Indie začala být zásobována levnými motory japonské výroby. Došlo tak k tomu, že čtyři stovky nových motorů zůstaly v indickém přístavu Madras a již se je nepodařilo prodat ani odvézt zpět. Tím došlo ke kritické finanční situaci, která produkci prvních samojízdných mlátiček ohrozila natolik, že se je málem nepodařilo vyrobit. Naštěstí se podařilo sehnat peníze potřebné na výrobu a v prvním roce bylo vyrobeno 25 kusů sklízecích mlátiček Claeys MZ. Na víc finance nestačily. V druhém roce to již bylo 100 kombajnů, o něž byl mimořádný zájem.

Vedení firmy Claeys si velmi uvědomovalo význam prvních v Evropě vyráběných samojízdných sklízecích mlátiček. Každý nový zákazník absolvoval návštěvu továrny, dostalo se mu odborného výkladu o technických možnostech nového stroje a nezbytného občerstvení. Finanční situace byla kritická a neúspěch modelu MZ by znamenal jistý zánik společnosti. A mimoto nejvýznamnější evropský konkurent firmy Claeys již měl samojízdnou sklízecí mlátičku vyvinutou rovněž. Výroba samojízdných sklízecích mlátiček Claas totiž začala hned v roce 1953.

 

 
První samojízdná sklízecí mlátička Claeys MZ na dobovém prospektu
 


Na příště pro Vás chystáme legendární samojízdnou sklízecí mlátičku M103. Dozvíte se i jak se zapsala do historie a čím přesvědčila.


STEHNO, Luboš. Historie sklízecích mlátiček. Praha: Profi Press, 2014. ISBN 978-80-86726-58-8.